K dnešnímu zamyšlení mě dovedla situace, kterou jsem zažil v rychlíku 664, když se v Chotýčanech, tedy cca 20 kilometrů před Českými Budějovicemi, porouchala se lokomotiva. Já výjimečně vypnul mp3 přehrávač, protože velkoprostorovým oddílem mého vozu zaznívaly velmi odborné soudy. „Ta mašina, taková kraxna stará, proč jí nedají na nějakou menší trasu.“ V reálu to vypadalo tak, že při pohledu na porouchanou lokomotivu řady 242, šlo v klidu konstatovat, že se jedná o průměrně vypadající stroj z flotily ČD. Pravda lak se odlupoval (viz fotky). Cestujícím, kteří se diví, proč nenasadila dráha novější stroj také nenahrává fakt, že řada 242 je toho času jediným typem lokomotiv na střídavý proud, který mají ČD a. s. k dispozici. (nepočítám dvousystémové 362 a 363) Jenže to cestující k soudu znát nepotřebují. Dojdou na plošinu prvního vozu a praví: „Já to nechápu, zdražujou furt jízdný a na rychlík dají tuhle starou lokomotivu.“ Jak tento jev pojmenovat?

Když začnu popsaný zážitek rozebírat zeširoka, jedná se vlastně o úplně standardní situaci. Povrchnost. Tedy souzení podle měřítka vzhledu. To je dneska v módě. Sami zabředněme do svých svědomí. Ten kdo odmítá, že se někdy zachoval povrchně si to jen neumí přiznat. Přitom povrchnost nic neřeší. Kdyby byla mašinka naleštěná, nebo ještě lépe nová, taky se může porouchat. Vždyť i my lidé, ať máme sebelepší zaměstnání nebo reference, děláme chyby. Rozdíl tu ale je. Jako lidé na sobě těžko některé věci změníme tak, aby nás povrchní svět neměl takovou šanci soudit. To už o železnici tolik neplatí.

Dát vozy do modrého laku a vevnitř nic nezměnit? Špatně. Povrchní očekávání je, že změna bude i uvnitř.

Proč nemůže být železniční společnost připravena rozdávat v takové situaci kompenzační dárky? Byť by třeba šlo o hloupý cucací bonbon (jako ideál bych viděl kávu a čaj), jde o princip. Oko za oko, zub za zub, na povrchnost nejlépe vyzrát dalším povrchním opatřením. Lépe řečeno, když opatříme lokomotivu novým lakem, když změníme stereotyp koženkových vozů, když cestujícím dáme při zpoždění bonbon, děláme vlastně také jen povrchní opatření. Bohužel (někdy vlastně naštěstí) v dnešní době jsou ve většině případů lidé otupení a slepí, takže ve správnou chvíli nerozeznají  že určité opatření je vlastně čistě účelové a ve výsledku nic neřeší. Pro příklad si vypůjčíme nám všem známou českou politickou scénu. Vynikající marketing založený na povrchním opatření udělala při svém vzniku politická strana TOP09. Jedná se o stranu, která vznikla přesuny členů ze zavedených politických stran do této nové. Spousta lidí TOP09 volilo právě z důvodu, že byla stranou, která je nová. (byť její poslanci noví nejsou) Změna zevnějšku tedy sklízela úspěchy. V jednom filmu se praví, že tak jak pes může vrtět svým ocasem, můžeme my lidé vrtěti psem.

Takže pro všechny fanoušky železnice s oblíbenou hláškou „Na lak to nejezdí!“ opakuji celé zamyšlení v rovnici.

lak = image = zevnějšek = povrchnost = vnímání dnešních lidí

Budiž to pro Vás všechny zastánce této teze uvědomění, že nalakovat lokomotivu (byť do ošklivějšího nátěru), nebo vyměnit koženku za plyš (omyvatelné hadrem za obtížně čistitelné) je vlastně společensky nutné opatření.

Abych skončil tam, kde jsem začal, tedy v rychlíku 664, tak jsem mezi afektovanými větami zaslechl i jeden laický názor, který se železnic zastával. Jeden starší pán okřikoval naštvanou manželku a zastával se dráhy. „Když je automobilismus takhle politicky protěžovanej, tak se pak nediv, že tady jezdí starý mašiny. Zažili jsme válku, na hodinu zpoždění ve vlaku si přece nemůžem ztěžovat!“ Z pánových vět lze nepřímo vyčíst jedno životními zkušenostmi nabyté moudro. Než vyřkneme afektovanou větu, měli bychom se asi zamyslet, jestli to všechno nemohlo dopadnout hůře. (bohužel takovou schopnost sebeovládání je asi třeba trénovat celý život, i já patřím do skupiny remcalů)

Doufám, že mi tenhle článek moji čtenáři neomlátí o hlavu, až vydám nějaký jiný, v afektu… 😉

Related Images: