Silnice a železnice, věčný rival?

Podnět k těmto řádkům mi dal článek o trati 326 respektive diskuze, jenž se pod ním rozhořela. Neberte prosím tento článek jako směrodatný světonázor, ale spíše jako pouhou úvahu, jenž má za cíl přesunout diskusi silnice versus železnice pod tento článek.

Tento stát se vypořádává s předchozím režimem, který tu 40 let panoval a dle mého názoru to činí tím nejnešťastnějším možným způsobem. Nejinak je tomu i na poli dopravním. Zatímco v předchozím režimu nebyl povolen žádný jiný názor než ten režimem schválený, nyní tu máme zase opačný extrém: většina si svůj názor hájí za každou cenu a nedovoluje jiným názorům narušit ten svůj vlastní, čímž se vytváří demagogie ne nepodobné té demagogii před listopadem. V dopravě jsou to především demagogie dvě: silniční a železniční. Oba tábory si kladou nároky na svou pravdu a nejsou ochotni připustit pravdu tábora opačného. Jedna věc však tyto tábory spojuje: pláč nad zoufalou situací v jejich zájmovém oboru.

Jak silnice, tak železnice, se potýkají se zoufalým stavem své infrastruktury. Silničáři vinu připisují železničářům a ekologům zatímco železničáři silničnímu loby. Já si ovšem myslím, že oba tábory mají jednoho společného nepřítele, jenž zoufalý stav na obou stranách zapříčiňuje, takže vzájemná nevraživost není až tak na místě. V zájmu obou stran by spíš bylo, společně se vrhnout proti tomuto nepříteli než proti sobě. A kdo je ten tajemný nepřítel? Začnu rozborem. Za dřívějšího režimu byla doprava pouhým sluhou režimu a podle toho se s ní zacházelo. Osobní dopravu režim zanedbával zcela a o tu nákladní se staral jen tak, aby nehrozil její úplný kolaps.

A jelikož hlavní břímě nákladní dopravy leželo zejména na železnici, staral se trochu jen o ni. Rozvoj silnic vázl úplně a ten železniční se omezoval jen na zvyšování kapacity v nákladní dopravě a to zdaleka ne takovou měrou, jak by bylo potřeba. O rozvoji infrastruktury jako takové si ale železnice mohla nechat jen zdát. Tady na tom kupodivu byla o něco lépe silniční doprava, přece jen se nějaké nové dálnice a rychlostní silnice vybudovaly. Ještě v jedné věci silnice předčila železnici a to v počtu vzniklých projektů. Netroufnu si přesně odhadnout, kolik těch projektů za minulého režimu vzniklo, ale myslím, že nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že byla v plánu síťdálnic po celé republice a i každé velké město mělo svůj plán na rozvoj silniční infrastruktury. Tyto plány stejně jako všechno v té době byly schvalovány ne podle skutečné potřeby, ale podle toho, jak moc zasloužilý straník návrh podal. V té době to v podstatě nic neznamenalo, poněvadž realizace těch plánů byla povětšinou na poli science fiction.

Doba se změnila, straníci se překabátili a začali své plány realizovat, což je hlavním trnem v oku dnešním kritikům současné silniční výstavby, mezi které patřím i já. Jako příklad uvedu pražskou silniční výstavbu, která přesně kopíruje socialistické normalizační plány. V dnešní době opět není na prvním místě ani potřeba obyvatel, ani potřeba dopravy. Dopravní stavby se stejně jako za minulého režimu schvalují dle toho, kdo je navrhne a hlavně dle toho, komu jejich stavba přinese užitek. Čím mocnější složka, tím větší šance na prosazení svého návrhu. Jako příklad uvedu tahanice o polohu plzeňského dálničního obchvatu, o který se přetahovali dvě různé mocenské frakce, jenž každá vlastnila pozemky pod jinou variantou. Vina byla svalována na ekology a ti se zatím marně snažili ze sebe vinu setřást, že to nejsou oni, kdo výstavbě brání. Pravý důvod proč se u nás nestaví nové železnice ale dálnice, rozhodně není vlivem jakési imaginární silniční loby, ale prostě jen proto, že stavba dálnic je mnohem dražší než stavba železnic a tudíž se dá na silnicích mnohem víc vydělat. Jistou roli tu jistě hraje fakt, že většina těch, kdo rozhodují používá silniční dopravu a tak je jim blíž. Ale jsem zcela přesvědčen, že to zdaleka není ten nejdůležitější faktor. Na železnici se začalo investovat v podstatě jen proto, že síla kritiky už přesáhla bezpečnou míru. Ale ony železniční investice jdou přesně ve stejném duchu, jako ty silniční: za co nejvíce peněz, co nejméně muziky, aby se na tom co nejvíce vydělalo. Takže tu máme vedle sebe dvě hlavní dopravní stavby, kde železniční je v podstatě jen symbolická a žádný výrazný užitek železnici nepřinese (v nákladní dopravě se dokonce jedná o pravý opak užitku) a silnice se rozvíjí tak pomalým tempem, že rozhodně nemůže pokrýt dnešní potřebu. A kdo je tedy onen tajemný společný nepřítel všech druhů doprav? Myslím, že je to z této úvahy naprosto jasné, ale kdyby nebylo, tak: NENASYTNOST.

Related Images: