6 246 přečtení
Říj 07 2011

Veď mě dál, cesto má …

Paris EST

Ale jo, můžu si za to sám. Vinen jsem jenom já, protože jsem to vědět mohl a měl. Měl jsem to vědět, už když jsem v Santiagu de Compostela zjišťoval ty spoje, nejpozději mi to mělo dojít, když jsem stopl ten italský karavan. Prostě jsem měl vědět, že tohle nebude dobrý…

Pobyt ve Španělsku se mi krátil a tak jsem zjišťoval, jak se dostanu domů. Mé povaze se tak trochu příčilo mít rezervovanou letenku – na co přece, když to jde vlakem? Vidina cesty z La Coruni, kde jsem měl být o tři dny později, mě prostě lákala a tak dříve, než jsem se vydal na prohlídku města, zavítal jsem na nádraží v Santiagu de Compostela. Přistoupil jsem k přepážce, odkud jsem byl vyexpedován na informace (chytře skryté v rohu vestibulu) a to okamžitě, jakmile jsem řekl, že se zajímám o InterRail. Na informacích jsem byl jediný klient, tento hřejivý pocit poněkud narušilo zjištění, že pán za přepážkou nevládne ani angličtinou ani němčinou a mluví pouze španělsky. V jazyce Cervantesově navíc nebyl příliš sdílný. Poděkoval jsem bohu, že jsem se na gymnáziu pro španělštinu přece jen rozhodl, jelikož jsem si jinak podobu rozhovoru neodvedl představit. Bylo mi sděleno, že pro cestu do Francie mohu využít přímý spoj do Hendaye, který je povinně místenkový, místenku je lépe rezervovat několik dní předem pro obsazenost vlaku. V Hendaye jsem dle sdělení tohoto gentlemana měl být asi ve 21:00 dále pak jsem měl pokračovat nočním vlakem do Paříže, který měl odjezd o hodinu později (abych něco nezapomněl, byl mi dán do ruky předtištěný papírek). Vděčný za informace, které jsem dobýval asi deset minut, jsem opustil přepážku. Hlavou mi proběhla myšlenka, jak rychle se asi vlak zaplní a zda již není pozdě místenku koupit. Dále jsem se zabýval rovněž možností cestovat přes Madrid za využití nočního vlaku do Paříže. Vydal jsem se tedy k přepážce, kde se mě při zjištění, že jde opět o informaci, pokusili vyexpedovat zpět. Pozici jsem však uhájil prostým sdělením, že se rozhodnu dle zaplněnosti vlaku do Hendaye a jsem připraven místenku na místě koupit. Při hledání počtu volných míst jsem se pak od muže za přepážkou dozvěděl, jaký je rozdíl mezi prodejní přepážkou a informacemi (dodávám, že za mnou nikdo nestál), na oplátku jsem poskytl informaci o tom, že u nás ovládá alespoň na některé přepážce většího nádraží někdo angličtinu nebo němčinu. S mužem sedícím za přepážkou jsme se tedy rozloučili se stejným pocitem. Já nadšen, že vlak do Hendaye je pořád ještě skoro prázdný a že se tedy pokusím to risknout a rozhodnu se až v La Coruni, zda ustoupím na Hendaye nebo přes Madrid, zaměstnanec pak nadšen z toho, že se mě zbavil.

Tři dny v Galicii plné mlhy byly pryč. Postavil jsem se na krajnici asi 120 km od La Coruni (nevhodně v neděli v devět ráno, takže jsem chvilku při pohledu na totálně prázdnou silnici přemýšlel, zda jsem vůbec soudný a zda by nebylo lepší počkat do pondělí) a vyčkával. Občas projelo nějaké auto, ale nezastavilo. Po 15 minutách se v dáli objevil karavan. Palec jsem nechal zdvižený opravdu jen pro forma a k mému velkému údivu karavan skutečně zastavil. Jen letmo jsem si všiml italské poznávací značky. Nadšen z toho, že dvojice ve středním věku jede rovněž až do La Coruni a z toho, že paní mluví anglicky, jsem nastoupil do karavanu, kde jsem zjistil, že nejlepší přítel člověka, který dvojici doprovázel, to na noc přehnal s pitím, přičemž ven už nedoběhl (vědomí toho, co to smrdí, situaci nezlepšilo). Připouštím, že po ránu jsem si prostě nedal dvě a dvě dohromady a měl jsem vědět, že s italským řidičem je připoutání holá nutnost. Paní se mi sice omlouvala, že jejich navigace vybírá nejkratší cestu, ale že ty jsou plné zatáček, naklápění celého vozu však dávalo tušit, že problém nebude jen v navigaci. Když jsem si o stoleček u mýtné brány málem přerazil žebra a při rozjezdu pak naopak řidič zahrabal (ono to fakt s tím karavanem jde), bral jsem to už jako jasnou věc. Když se se mnou dvojice v La Coruni loučila, bylo to opravdu po italsku (tedy jako bychom se znali deset let a byli vzdálení příbuzní). Prošel jsem si centrum, zvážil alternativy a rozhodl se strávit odpoledne v Santiagu a odjet ráno v devět vlakem na Hendaye. Vydal jsem se tedy na nádraží a zakoupil sobě InterRail (pravda, samotný fakt, že si chce Čech koupit ve Španělsku InterRail muže za přepážkou znejistěl, takže se dotázal kolegyně, zda to jako jde, ona mu pak s líbezným a všeříkajícím úsměvem odpověděla, proč by to jako nešlo…) , k Interrailu pak místenku na druhý den a dotázal jsem se, zda si při té příležitosti mohu koupit i místenku na noční vlak z Hendaye. Bylo mi řečeno, že bude lepší, když ji zakoupím v Hendaye (pro koho jsem se už neptal). Vydal jsem se tedy na nástupiště číslo 2, se slovy „Show začíná“ jsem vyplnil do InterRaiulu datum, a započal cestu motorovým vlakem, který byl klimatizovaný, čistý a u každé dvojsedačky měl dvě zásuvky. Do Santiaga jsem dorazil za hodinku.

Druhý den ráno jsem postával na nástupišti nádraží věhlasného poutního místa a očekával příjezd vlaku IC 280. Vlak přijel, já nastoupil a celkem v klidu přežil asi 12 hodin trvající cestu. Vagon byl klimatizovaný, pohodlný, vybavený 6 kanály s hudbou a televizí (za celou cestu běžely 3 filmy, na výběr bylo audio v angličtině a španělštině, kdo zapomněl sluchátka, nemusel truchlit, na sedačce byly při nástupu pro každého jedny sice provizorní, ale v barvách Renfe, nové a fungovaly). Po dobu mé cesty se nic zvláštního nestalo, zaujal snad jen způsob připojování vagonu do Bilbaa, ke kterému došlo v Ourense. Proti všem předpokladům nebyl připojen vagon k našemu vlaku, ale my k prázdnému vagonu, takže s námi strojvůdce vyjel několik metrů za nádraží a zacouval. Společnost nám při tom dělali cestující do Bilbaa, kterým nikdo neřekl, že jejich vagon je ten prázdný na prvním nástupišti a oni se tedy při příjezdu nahrnuli na druhé k našemu vlaku. Než by tahali kufry zpět, nastoupili k nám a nechali se posunout ke svému vozu… Co dodat, jako velká rodina…

IC 280

Pravda, na konci cesty už jsem měl i pohodlí tohoto vlaku dost a vyhlížel netrpělivě Hendaye. San Sebastian, Irún, hraniční čára a byli jsme na konci cesty. Vystoupil jsem z vlaku, nakráčel do vestibulu ve společnosti asi třiceti dalších cestujících, kteří hodlali pokračovat na Paříž, abychom se dověděli, že vlak na Paříž tento měsíc nejezdí pro pravidelnou údržbu, jak nám sdělil chlapík na informacích, který nejen, že uměl anglicky, ale byl opravdu ochotný pomoci každému najít nějaký spoj. Přepážka pro prodej jízdenek byla uzavřená, otevřená je prý jen když jezdí onen noční vlak na Paříž. Otázku, co ovšem počít v tak zřídkavém případě, kdy si chce někdo v devět večer koupit místenku na TGV na druhý den, jsem už raději nechal nevyslovenou. Další varianta pro mne byl ranní rychlík jedoucí v pět a to do Bordeaux, kde se dalo přestoupit na TGV nebo o tři hodiny později jedoucí TGV přímo do Paříže. Rozhodl jsem se, že když už budu trávit noc na ulici (nádraží zavíralo o půlnoci a otevíralo před pátou), pak jen do pěti a vydal jsem se na nejbližší benzínovou pumpu – ta byla přes most a hranici ve španělském Irúnu, asi kilometr a půl od nádraží v Hendaye (ať žije Schengen). Prohodil jsem pár slov s obsluhou, pojedl pečivo, které ten den ještě nikdo nekoupil a vydal jsem se „oskvotovat“ lavičku před místním kulturním centrem. Usnul jsem po půlnoci, budík mi zvonil ve čtvrt na pět – slyšel jsem ho poměrně zřetelně, už hodinu jsem byl vzhůru zimou. Na benzínce jsem si koupil pizzu, láhev koly a vydal se prázdnými ulicemi do Hendaye. Vlak do Bordeaux tam už čekal, ve společnosti pracujících a školáků jsem se tedy prospal do Bordeaux, kde jsem měl 18 minut na přestup. Že je nádraží v Bordeaux skutečně velmi pěkné, jsem vnímal jen letmo, hledal jsem přepážku, abych si koupil místenku na TGV. Přepážku jsem našel a asi 8 minut před odjezdem vlaku jsem se dostal na řadu. Příliš mě nepřekvapilo, že muž za přepážkou umí pouze francouzsky. Rozhodl jsem se však, že hlavou zeď přece jen prorazím a vychrlil jsem na něj: „TGV- one place- Paris Montparnasse- InterRail- NOW!“ Přičemž jsem mu s posledním slovem vrazil InterRail pod nos, aby si nemyslel, že ho chci koupit. Zabralo to. O tři minuty později jsem postával na nástupišti a vyhlížel chloubu SNCF. Ta přijela na čas, na čas rovněž odjela a tak jsem se před polednem ocitl v Paříži. Přímo na Montparnasse jsem si chtěl koupit místenku na ICE-International, které jelo z Paris-EST asi za 75 minut. Vlak byl však podle sdělení milé slečny za přepážkou, která mluvila německy, plný. Vydal jsem se tedy na metro připraven nastoupit do ICE bez místenky. Fronta před automaty na jízdenky pařížské MHD mě zviklala k tomu, abych se pokusil vzít to pěšky. Vyšel jsem tedy před nádraží, kde na mne zíval automat na jízdenky na autobusové zastávce, u kterého nikdo nebyl! Vedle bylo okénko informací a zde sedící muž, který uměl plynně anglicky a kterému jsem vysvětlil, že trochu spěchám a nemám čas luštit menu, ochotně jízdenku koupil. O pět minut později jsem už procházel labyrintem chodeb pařížské podzemky – o deset minut později, kdy jsem stále ještě nebyl ve stanici, jsem pomale začal hledat místo na bivak, přesvědčen, že cestu na stanici Paris EST je nutno rozdělit na dva dny. K tomu nakonec nedošlo a tak jsem kolem půl jedené vystoupil z metra na nádraží Paris EST.

ICE mělo odjíždět po jedné. Zeptal jsem se na nástupišti vedle přistaveného ICE průvodčího SNCF (ten nejenom že uměl perfektně německy, ale tak profesionální přístup jsem snad v životě neviděl, kdyby takhle vystupoval jako ředitel banky, pořád by patřil mezi kolegy ke špičce), co se stane, když nastoupím do ICE bez místenky. Bylo mi sděleno, že budu platit o 5 euro více, než na přepážce a že mám ještě skoro 30 minut čas, vlak je plný jen z půlky, takže ať si skočím na přepážku. Na přepážce mi pro změnu opět sdělili, že ICE je plné (abych jim nekřivdil, přišel jsem jak na EST tak na Montparnasse s tím, že chci místenku k InterRailu, příliš jsem nezkoumal, zda tím, že „místa nejsou“ mysleli, že nejsou v celém ICE nebo jen místenky k InterRailu, to by ale vzhledem k tomu, že jde koupit místenku ve vlaku, poněkud postrádalo smysl).  Otočil jsem se a vyšel vstříc „plnému ICE“.

Ve tři čtvrtě na jednu jsem  nastoupil do ICE-International, který směřoval do Frankfurtu nad Mohanem, spoje to provozovaného DB a SNCF, doprovázeného vlakovým doprovodem z obou zemí. Našel jsem si prázdnou dvousedačku (nebylo to tak těžké, ICE sice plné bylo – ale sotva z půlky) a po pár minutách se dal kolos od Siemensu do pohybu. Po chvilce nabral rychlost solidních 315 km/h a já se těšil z toho, jak pěkně to ten den jde. Po půl hodině přišel vlakový doprovod, přičemž místenku mi prodala jedna ze tří mladých slečen, které měly doprovod tohoto vlaku jako praxi. Cesta ubíhala a po nějaké době jsme dorazili do Saarbrückenu. ICE opustilo Saarbrücken na čas, po chvilce však začalo zpomalovat, hlas německého průvodčího současně oznamoval, že před námi hoří vlak, zastavíme tedy v nejbližší stanici, podrobnosti prý zjišťuje. Náš vlak skutečně zastavil na nástupišti obce, jejíž jméno si nevybavuju a do 5 minut nám průvodčí oznámil, že vlak zde bude stát dvě hodiny. Náhradní varianty jsou návrat regionálním spojem do Saarbrückenu a cesta oklikou s ještě jedním přestupem do Frankfurtu, případně že někteří cestující si chtějí vzít do Mannheimu taxík a kdo by měl zájem, může se dostavit k výtahu na nástupišti, kde najde pro taxík spolucestující, aby ho cesta vyšla levněji.  Část cestujících vystoupila a využila jedné nebo druhé varianty. Průvodčí mezi tím oznámil, že vlak bude stát nejméně dvě hodiny. Loučil jsem se s přípojem ve Frankfurtu, kde jsem měl na přestup více než hodinu a vyčkával, co se bude dít, v myšlenkách jsem se připravoval na další noc na ulici a vybíral pro tyto potřeby město Heidelberg. Průvodčí po chvilce oznámil, že bude zajištěna náhradní autobusová doprava, odjezdy autobusů od nádražní budovy měly začít asi za dvacet minut. Cestující měli být dopraveni do Mannheimu, Heidelberg začínal nabírat reálné kontury. Vydal jsem se tedy před nádražní budovu, po asi 15 minutách přijel první bus. Bitvu, již o něj cestující svedli, jsem sledoval z povzdálí a odmítl jsem se účastnit. Autobus odjel, na nástupišti autobusového nádraží nás zůstala už opravdu menší polovina z původního počtu. Po půlhodině však další bus nepřijížděl, náhle jsem viděl, jak se lidé otáčejí a vracejí se do nádražní budovy. Po chvilce jsem se dozvěděl i oficiální stanovisko o tom, že náš vlak bude za deset minut pokračovat. Vrátil jsem se na své místo a poté, co se vlak rozjel, jsem si nechal vyhledat přípoje z Frankfurtu. K mému velkému úžasu měl zpoždění přes půl hodiny i můj přípoj, takže jsem se nakonec dostal domů podle plánu, bez dalších nemilých překvapení.  Cestou jsem ani tak nepřemýšlel, co pak asi dělá moje sladká Lulu, ne, mé myšlenky patřily plně cestujícím, kteří ten večer měli vystoupit z IC 280 v Hendaye a těm z ICE-International, kteří využili náhradní varianty…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.7/5 (9 votes cast)
Veď mě dál, cesto má ... , 4.7 out of 5 based on 9 ratings
Share


Autor:


Leave a Reply

11 komentářů

Zatím zde nejsou vloženy žádné komentáře.

RSS komentářů k tomuto příspěvku | Zpětný odkaz

Děkujeme za komentář

*