4 028 přečtení
Říj 07 2011

Veď mě dál, cesto má …

Paris EST

Ale jo, můžu si za to sám. Vinen jsem jenom já, protože jsem to vědět mohl a měl. Měl jsem to vědět, už když jsem v Santiagu de Compostela zjišťoval ty spoje, nejpozději mi to mělo dojít, když jsem stopl ten italský karavan. Prostě jsem měl vědět, že tohle nebude dobrý…

Pobyt ve Španělsku se mi krátil a tak jsem zjišťoval, jak se dostanu domů. Mé povaze se tak trochu příčilo mít rezervovanou letenku – na co přece, když to jde vlakem? Vidina cesty z La Coruni, kde jsem měl být o tři dny později, mě prostě lákala a tak dříve, než jsem se vydal na prohlídku města, zavítal jsem na nádraží v Santiagu de Compostela. Přistoupil jsem k přepážce, odkud jsem byl vyexpedován na informace (chytře skryté v rohu vestibulu) a to okamžitě, jakmile jsem řekl, že se zajímám o InterRail. Na informacích jsem byl jediný klient, tento hřejivý pocit poněkud narušilo zjištění, že pán za přepážkou nevládne ani angličtinou ani němčinou a mluví pouze španělsky. V jazyce Cervantesově navíc nebyl příliš sdílný. Poděkoval jsem bohu, že jsem se na gymnáziu pro španělštinu přece jen rozhodl, jelikož jsem si jinak podobu rozhovoru neodvedl představit. Bylo mi sděleno, že pro cestu do Francie mohu využít přímý spoj do Hendaye, který je povinně místenkový, místenku je lépe rezervovat několik dní předem pro obsazenost vlaku. V Hendaye jsem dle sdělení tohoto gentlemana měl být asi ve 21:00 dále pak jsem měl pokračovat nočním vlakem do Paříže, který měl odjezd o hodinu později (abych něco nezapomněl, byl mi dán do ruky předtištěný papírek). Vděčný za informace, které jsem dobýval asi deset minut, jsem opustil přepážku. Hlavou mi proběhla myšlenka, jak rychle se asi vlak zaplní a zda již není pozdě místenku koupit. Dále jsem se zabýval rovněž možností cestovat přes Madrid za využití nočního vlaku do Paříže. Vydal jsem se tedy k přepážce, kde se mě při zjištění, že jde opět o informaci, pokusili vyexpedovat zpět. Pozici jsem však uhájil prostým sdělením, že se rozhodnu dle zaplněnosti vlaku do Hendaye a jsem připraven místenku na místě koupit. Při hledání počtu volných míst jsem se pak od muže za přepážkou dozvěděl, jaký je rozdíl mezi prodejní přepážkou a informacemi (dodávám, že za mnou nikdo nestál), na oplátku jsem poskytl informaci o tom, že u nás ovládá alespoň na některé přepážce většího nádraží někdo angličtinu nebo němčinu. S mužem sedícím za přepážkou jsme se tedy rozloučili se stejným pocitem. Já nadšen, že vlak do Hendaye je pořád ještě skoro prázdný a že se tedy pokusím to risknout a rozhodnu se až v La Coruni, zda ustoupím na Hendaye nebo přes Madrid, zaměstnanec pak nadšen z toho, že se mě zbavil.

Tři dny v Galicii plné mlhy byly pryč. Postavil jsem se na krajnici asi 120 km od La Coruni (nevhodně v neděli v devět ráno, takže jsem chvilku při pohledu na totálně prázdnou silnici přemýšlel, zda jsem vůbec soudný a zda by nebylo lepší počkat do pondělí) a vyčkával. Občas projelo nějaké auto, ale nezastavilo. Po 15 minutách se v dáli objevil karavan. Palec jsem nechal zdvižený opravdu jen pro forma a k mému velkému údivu karavan skutečně zastavil. Jen letmo jsem si všiml italské poznávací značky. Nadšen z toho, že dvojice ve středním věku jede rovněž až do La Coruni a z toho, že paní mluví anglicky, jsem nastoupil do karavanu, kde jsem zjistil, že nejlepší přítel člověka, který dvojici doprovázel, to na noc přehnal s pitím, přičemž ven už nedoběhl (vědomí toho, co to smrdí, situaci nezlepšilo). Připouštím, že po ránu jsem si prostě nedal dvě a dvě dohromady a měl jsem vědět, že s italským řidičem je připoutání holá nutnost. Paní se mi sice omlouvala, že jejich navigace vybírá nejkratší cestu, ale že ty jsou plné zatáček, naklápění celého vozu však dávalo tušit, že problém nebude jen v navigaci. Když jsem si o stoleček u mýtné brány málem přerazil žebra a při rozjezdu pak naopak řidič zahrabal (ono to fakt s tím karavanem jde), bral jsem to už jako jasnou věc. Když se se mnou dvojice v La Coruni loučila, bylo to opravdu po italsku (tedy jako bychom se znali deset let a byli vzdálení příbuzní). Prošel jsem si centrum, zvážil alternativy a rozhodl se strávit odpoledne v Santiagu a odjet ráno v devět vlakem na Hendaye. Vydal jsem se tedy na nádraží a zakoupil sobě InterRail (pravda, samotný fakt, že si chce Čech koupit ve Španělsku InterRail muže za přepážkou znejistěl, takže se dotázal kolegyně, zda to jako jde, ona mu pak s líbezným a všeříkajícím úsměvem odpověděla, proč by to jako nešlo…) , k Interrailu pak místenku na druhý den a dotázal jsem se, zda si při té příležitosti mohu koupit i místenku na noční vlak z Hendaye. Bylo mi řečeno, že bude lepší, když ji zakoupím v Hendaye (pro koho jsem se už neptal). Vydal jsem se tedy na nástupiště číslo 2, se slovy „Show začíná“ jsem vyplnil do InterRaiulu datum, a započal cestu motorovým vlakem, který byl klimatizovaný, čistý a u každé dvojsedačky měl dvě zásuvky. Do Santiaga jsem dorazil za hodinku.

Druhý den ráno jsem postával na nástupišti nádraží věhlasného poutního místa a očekával příjezd vlaku IC 280. Vlak přijel, já nastoupil a celkem v klidu přežil asi 12 hodin trvající cestu. Vagon byl klimatizovaný, pohodlný, vybavený 6 kanály s hudbou a televizí (za celou cestu běžely 3 filmy, na výběr bylo audio v angličtině a španělštině, kdo zapomněl sluchátka, nemusel truchlit, na sedačce byly při nástupu pro každého jedny sice provizorní, ale v barvách Renfe, nové a fungovaly). Po dobu mé cesty se nic zvláštního nestalo, zaujal snad jen způsob připojování vagonu do Bilbaa, ke kterému došlo v Ourense. Proti všem předpokladům nebyl připojen vagon k našemu vlaku, ale my k prázdnému vagonu, takže s námi strojvůdce vyjel několik metrů za nádraží a zacouval. Společnost nám při tom dělali cestující do Bilbaa, kterým nikdo neřekl, že jejich vagon je ten prázdný na prvním nástupišti a oni se tedy při příjezdu nahrnuli na druhé k našemu vlaku. Než by tahali kufry zpět, nastoupili k nám a nechali se posunout ke svému vozu… Co dodat, jako velká rodina…

IC 280

Pravda, na konci cesty už jsem měl i pohodlí tohoto vlaku dost a vyhlížel netrpělivě Hendaye. San Sebastian, Irún, hraniční čára a byli jsme na konci cesty. Vystoupil jsem z vlaku, nakráčel do vestibulu ve společnosti asi třiceti dalších cestujících, kteří hodlali pokračovat na Paříž, abychom se dověděli, že vlak na Paříž tento měsíc nejezdí pro pravidelnou údržbu, jak nám sdělil chlapík na informacích, který nejen, že uměl anglicky, ale byl opravdu ochotný pomoci každému najít nějaký spoj. Přepážka pro prodej jízdenek byla uzavřená, otevřená je prý jen když jezdí onen noční vlak na Paříž. Otázku, co ovšem počít v tak zřídkavém případě, kdy si chce někdo v devět večer koupit místenku na TGV na druhý den, jsem už raději nechal nevyslovenou. Další varianta pro mne byl ranní rychlík jedoucí v pět a to do Bordeaux, kde se dalo přestoupit na TGV nebo o tři hodiny později jedoucí TGV přímo do Paříže. Rozhodl jsem se, že když už budu trávit noc na ulici (nádraží zavíralo o půlnoci a otevíralo před pátou), pak jen do pěti a vydal jsem se na nejbližší benzínovou pumpu – ta byla přes most a hranici ve španělském Irúnu, asi kilometr a půl od nádraží v Hendaye (ať žije Schengen). Prohodil jsem pár slov s obsluhou, pojedl pečivo, které ten den ještě nikdo nekoupil a vydal jsem se „oskvotovat“ lavičku před místním kulturním centrem. Usnul jsem po půlnoci, budík mi zvonil ve čtvrt na pět – slyšel jsem ho poměrně zřetelně, už hodinu jsem byl vzhůru zimou. Na benzínce jsem si koupil pizzu, láhev koly a vydal se prázdnými ulicemi do Hendaye. Vlak do Bordeaux tam už čekal, ve společnosti pracujících a školáků jsem se tedy prospal do Bordeaux, kde jsem měl 18 minut na přestup. Že je nádraží v Bordeaux skutečně velmi pěkné, jsem vnímal jen letmo, hledal jsem přepážku, abych si koupil místenku na TGV. Přepážku jsem našel a asi 8 minut před odjezdem vlaku jsem se dostal na řadu. Příliš mě nepřekvapilo, že muž za přepážkou umí pouze francouzsky. Rozhodl jsem se však, že hlavou zeď přece jen prorazím a vychrlil jsem na něj: „TGV- one place- Paris Montparnasse- InterRail- NOW!“ Přičemž jsem mu s posledním slovem vrazil InterRail pod nos, aby si nemyslel, že ho chci koupit. Zabralo to. O tři minuty později jsem postával na nástupišti a vyhlížel chloubu SNCF. Ta přijela na čas, na čas rovněž odjela a tak jsem se před polednem ocitl v Paříži. Přímo na Montparnasse jsem si chtěl koupit místenku na ICE-International, které jelo z Paris-EST asi za 75 minut. Vlak byl však podle sdělení milé slečny za přepážkou, která mluvila německy, plný. Vydal jsem se tedy na metro připraven nastoupit do ICE bez místenky. Fronta před automaty na jízdenky pařížské MHD mě zviklala k tomu, abych se pokusil vzít to pěšky. Vyšel jsem tedy před nádraží, kde na mne zíval automat na jízdenky na autobusové zastávce, u kterého nikdo nebyl! Vedle bylo okénko informací a zde sedící muž, který uměl plynně anglicky a kterému jsem vysvětlil, že trochu spěchám a nemám čas luštit menu, ochotně jízdenku koupil. O pět minut později jsem už procházel labyrintem chodeb pařížské podzemky – o deset minut později, kdy jsem stále ještě nebyl ve stanici, jsem pomale začal hledat místo na bivak, přesvědčen, že cestu na stanici Paris EST je nutno rozdělit na dva dny. K tomu nakonec nedošlo a tak jsem kolem půl jedené vystoupil z metra na nádraží Paris EST.

ICE mělo odjíždět po jedné. Zeptal jsem se na nástupišti vedle přistaveného ICE průvodčího SNCF (ten nejenom že uměl perfektně německy, ale tak profesionální přístup jsem snad v životě neviděl, kdyby takhle vystupoval jako ředitel banky, pořád by patřil mezi kolegy ke špičce), co se stane, když nastoupím do ICE bez místenky. Bylo mi sděleno, že budu platit o 5 euro více, než na přepážce a že mám ještě skoro 30 minut čas, vlak je plný jen z půlky, takže ať si skočím na přepážku. Na přepážce mi pro změnu opět sdělili, že ICE je plné (abych jim nekřivdil, přišel jsem jak na EST tak na Montparnasse s tím, že chci místenku k InterRailu, příliš jsem nezkoumal, zda tím, že „místa nejsou“ mysleli, že nejsou v celém ICE nebo jen místenky k InterRailu, to by ale vzhledem k tomu, že jde koupit místenku ve vlaku, poněkud postrádalo smysl).  Otočil jsem se a vyšel vstříc „plnému ICE“.

Ve tři čtvrtě na jednu jsem  nastoupil do ICE-International, který směřoval do Frankfurtu nad Mohanem, spoje to provozovaného DB a SNCF, doprovázeného vlakovým doprovodem z obou zemí. Našel jsem si prázdnou dvousedačku (nebylo to tak těžké, ICE sice plné bylo – ale sotva z půlky) a po pár minutách se dal kolos od Siemensu do pohybu. Po chvilce nabral rychlost solidních 315 km/h a já se těšil z toho, jak pěkně to ten den jde. Po půl hodině přišel vlakový doprovod, přičemž místenku mi prodala jedna ze tří mladých slečen, které měly doprovod tohoto vlaku jako praxi. Cesta ubíhala a po nějaké době jsme dorazili do Saarbrückenu. ICE opustilo Saarbrücken na čas, po chvilce však začalo zpomalovat, hlas německého průvodčího současně oznamoval, že před námi hoří vlak, zastavíme tedy v nejbližší stanici, podrobnosti prý zjišťuje. Náš vlak skutečně zastavil na nástupišti obce, jejíž jméno si nevybavuju a do 5 minut nám průvodčí oznámil, že vlak zde bude stát dvě hodiny. Náhradní varianty jsou návrat regionálním spojem do Saarbrückenu a cesta oklikou s ještě jedním přestupem do Frankfurtu, případně že někteří cestující si chtějí vzít do Mannheimu taxík a kdo by měl zájem, může se dostavit k výtahu na nástupišti, kde najde pro taxík spolucestující, aby ho cesta vyšla levněji.  Část cestujících vystoupila a využila jedné nebo druhé varianty. Průvodčí mezi tím oznámil, že vlak bude stát nejméně dvě hodiny. Loučil jsem se s přípojem ve Frankfurtu, kde jsem měl na přestup více než hodinu a vyčkával, co se bude dít, v myšlenkách jsem se připravoval na další noc na ulici a vybíral pro tyto potřeby město Heidelberg. Průvodčí po chvilce oznámil, že bude zajištěna náhradní autobusová doprava, odjezdy autobusů od nádražní budovy měly začít asi za dvacet minut. Cestující měli být dopraveni do Mannheimu, Heidelberg začínal nabírat reálné kontury. Vydal jsem se tedy před nádražní budovu, po asi 15 minutách přijel první bus. Bitvu, již o něj cestující svedli, jsem sledoval z povzdálí a odmítl jsem se účastnit. Autobus odjel, na nástupišti autobusového nádraží nás zůstala už opravdu menší polovina z původního počtu. Po půlhodině však další bus nepřijížděl, náhle jsem viděl, jak se lidé otáčejí a vracejí se do nádražní budovy. Po chvilce jsem se dozvěděl i oficiální stanovisko o tom, že náš vlak bude za deset minut pokračovat. Vrátil jsem se na své místo a poté, co se vlak rozjel, jsem si nechal vyhledat přípoje z Frankfurtu. K mému velkému úžasu měl zpoždění přes půl hodiny i můj přípoj, takže jsem se nakonec dostal domů podle plánu, bez dalších nemilých překvapení.  Cestou jsem ani tak nepřemýšlel, co pak asi dělá moje sladká Lulu, ne, mé myšlenky patřily plně cestujícím, kteří ten večer měli vystoupit z IC 280 v Hendaye a těm z ICE-International, kteří využili náhradní varianty…

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 4.7/5 (9 votes cast)
Veď mě dál, cesto má ... , 4.7 out of 5 based on 9 ratings
Share


Autor:


11 komentářů

  • Napsal Libeňák, 7. 10. 2011 @ 19:08

    To je ta pravá vlaková odyssea 🙂

    VA:F [1.9.22_1171]
    Rating: +3 (from 3 votes)
  • Napsal Michal Šafránek, 9. 10. 2011 @ 11:33

    parádní příběh, už jsem obdobných zažil nemálo.. často jde o to, jak moc či vůbec člověk zná tamní situaci – proto bych se rád zeptal, na kolik vás vyšla místenka na TGV Bordeaux-Paris (3, 6, 18€ ??) a pak ta místenka ICE Paris-Frankfurt navýšená o 5€ – to znamená, že stála 5+5=10€ ? nebo jinak? Díky a hezké cesty dál 🙂

    VA:F [1.9.22_1171]
    Rating: +2 (from 2 votes)
  • Napsal Jiří Lojda, 9. 10. 2011 @ 15:26

    Michal Šafránek: Předně díky za pozitivní hodnocení. Mě už se podobných příběhů poštěstilo za ta léta taky více, ale tohle bylo opravdu na jednu cestu moc. Co se týče té znalosti konkrétní situace- popravdě, zobecněním získaných poznatků jsem došel k tomu, že existuje jediné pravidlo obecně platné pro cesty vlakem po Evropě: STÁT SE MŮŽE COKOLI, ALE VŽDYCKY SE TO VYŘEŠÍ(byť ne vždycky elegantně)! Jinak je Interrail tak trochu džungle, bohužel jak vyplývá z článku, někdy se v ní nevyznají ani v dané zemi(připouštím, že to může být ale i výhoda, především u vlakového personálu…). Nepídil jsem se po tom, zda existuje nějaké forum, kde by šlo sdílet informace ohledně Interrailu.
    Pro TGV z Bordeaux platí bohužel poslední Vámi uvedená varianta, takže 18 eu, u ICE-Int. to rovněž není optimistické- základní cena místenky 15eu + 5 eu za koupi ve vlaku. Za to španělské IC to tuším bylo 7 eu(plná cena byla kolem 70eu, což pro místní zase není tak špatné, když si vezmete, že ten vlak jede 800 kilometrů a je opravdu slušně vybavený).
    Přeju spoustu zážitků(s vlakem přijdou vždycky) a zajímavých cest i Vám

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: +2 (from 2 votes)
  • Napsal Pražan, 11. 10. 2011 @ 8:45

    Je hezké, že “civilizovaná” Evropa funguje v podstatě stále stejně: podobně to v ní totiž fungovalo i už před 10 a více roky, jen nových vozidel a rychlých trati tehdy ještě nebylo tolik jako teď (a ani zdaleka se tehdy ještě necestovalo na takové vzdálenosti tolik letecky, takže dálkových vlakových spojení bývalo spíše více) – je dobře, že aspoň na něco se lze ještě spolehnout (jen ty ceny stále ještě nejsou pro běžné Čechy příliš příznivé).
    Asi bych si ovšem podklady pro takovou cestu připravil i nyní aspoň orientačně už předem doma (jako jsme to ostatně dělávali v minulosti vždy), takže by pravděpodobnost překvapení neočekávanou dlouhodobou výlukou provozu nějakého vlaku byla podstatně menší: dnes už jsou k takové přípravě podmínky (= dostupnost aktualizovaných informací) podstatně lepší, než tomu bývalo v 90. letech minulého století, a i jazykové vybavení současných “cestovatelů” je podstatně lepší, ale času taková příprava spotřebuje i tak stále dost …

    VA:F [1.9.22_1171]
    Rating: +1 (from 1 vote)
  • Napsal Jiří Lojda, 11. 10. 2011 @ 17:54

    Pražan: Předně děkuji za Váš komentář. Mám k němu několik poznámek. Předně s přípravou cest mám své zkušenosti- když jsem v 17 či 18 letech začínal s cestováním vlakem, taky jsem si vyhledal všechny spoje a náhradní varianty z každě stanice, kde mi mohl ujet přípoj. Jednak to bylo dáno v té době téměř nulovými zkušenostmi s cestováním vlakem, jednak jsem se v tom věku domluvil lámaně anglicky a německy. Postupně jsem zjistil, že na západ od nás mají otevřené informace či dostupné automaty s informacemi, případně mi je poskytně vlakový doprovod, někdo pojede stejnou trasu nebo se jednoduše podívám na tabuli ve stanici, kdyby bylo nejhůř, mám mobilní telefon a pár přátel, kteří pro mě k tomu idosu sednou(ještě jsem nevyužil, ale můžu)… má příprava se tedy tak nějak zredukovala na páteřní spoj a náhradní řešení problémových míst(přestup deset minut atd.)- více je stejně zbytečné. Jsem řekněme v tomhle trochu víc flexibilní a 17 už mi není.
    Jak jsem napsal v předchozím komentáři- stát se může cokoli, ale vždycky se to vyřeší…
    Co se týče onoho zrušeného nočního vlaku, no, pardon, že se spolehnu na informace někoho, jehož pracovní náplní je 8 hodin denně ty informace podávat :-). Navíc, jak jsem napsal, skončilo nás v Hendaye takhle asi 30 (patrně všichni měli tutéž informaci a papírek, intuicí, že v Hendaye ten noční vlak bude, se asi nikdo neřídil).
    Co jsem v článku neuvedl- k tomuhle řešení návratu mě trochu inspirovala i vánoční sněhová kalamita na letištích a sopečný prach. Když jsem tyhle události viděl v televizi, říkal, jsem si, co bych asi dělal v podobné situaci a řekl jsem si: šel bych na nádraží a koupil si Iterrail s tím, že se domů “probiju” a to podobně jako v článku – informace na železnici, řešení spojení ad hoc pohledem na tabuli a asi bych využil “přítele na telefonu”…

    P.S. To, že o té cestě napíšu úsměvný satirický článek, neznamená, že bych se z toho hroutil… 🙂

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0 (from 0 votes)
  • Napsal Pražan, 14. 10. 2011 @ 10:02

    Ad “Jiří Lojda” = 11.10.2011 – 17:54:
    Jak jsem se už pokusil naznačit, Váš text mi připomněl různé (v mnohém podobné) vlastní zážitky = díky.
    Narozdíl od Vás my si na základě dobrých zkušeností i při (teď už jen velmi řídkých) delších cestách po Evropě stále ještě (spíše z pohodlnosti) připravujeme dost podrobný “itinerář” předem, byť samozřejmě s vědomím, že se mnohé může cestou změnit (ať už vinou “vnějších vlivů”, nebo z naší vlastní vůle) – a samozřejmě umíme dost pružně reagovat (nebo si to aspoň po několikerých zkušenostech myslíme), takže svůj přístup rozhodně nepovažujeme za málo “flexibilní”. Tím ovšem vůbec nechci Váš přístup kritizovat a ani jsem nechtěl s ním ve svém komentáři polemizovat = pouze jsem naznačil, že náš přístup je sice možná “konzervativnější”, a asi jsem přitom ve snaze o stručnost nedokázal dost jasně vyjádřit, že v současnosti, kdy data v internetových vyhledávačích spojení jsou aktualizována téměř “kontinuálně”, by dlouhodobá výluka provozu nějakého dálkového vlaku byla jistě do dat systému v patřičném předstihu zapracována (u “on-line” informačních systémů to “zvenku”, bohužel, zpětně doložit nelze), jej stále považuji za vhodnější, protože i Vás by i při pouhé orientační předběžné přípravě cesty (= vyhledání možných spojení) asi včas “trklo”, že informační systém pro příslušný den a trasu spojení ve Vámi uvažované časové poloze nenabízí, a předpokládám, že byste včas začal pátrat po důvodech.
    V takovém případě byste dokonce navíc mohl svoji předběžnou dobrou informovanost uplatnit (třeba i “úsměvně satiricky”) i přímo “na místě samém”, tedy vůči “koženým” zaměstnancům španělských železnic, a Váš text by pak mohl pobavit čtenáře popisem úrovně jejich fungování (a “zaskočenosti”) ještě více, než to udělal ten presentovaný.

    VA:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0 (from 0 votes)
  • Napsal miropiro, 16. 10. 2011 @ 19:50

    Moc pěkný článek o cestě přes půl Evropy, líbil se mi! Jen škoda, že k článku není vícero fotek 🙁

    VA:F [1.9.22_1171]
    Rating: +1 (from 1 vote)
  • Napsal arj, 20. 10. 2011 @ 23:17

    Z šotoušského pohledu je to pěkný článek. Jenže ve chvíli, kdy člověk nejede sám (resp. s jinými šotouši), je každé narušení plánu průšvih. A bohužel – vzhledem ke stále přetrvávajícímu přístupu drážního personálu – i relativní maličkosti dráze odhánějí zákazníky.

    Ještě ke slovům (viz Jiří Lojda, 11. 10. 2011 @ 17:54) k tomuhle řešení návratu mě trochu inspirovala i vánoční sněhová kalamita na letištích a sopečný prach. Když jsem tyhle události viděl v televizi,
    … řekl bych, že tohle je srovnatelné s některými reakcemi u článku Korea versus Praha. Sněhový či sopečný prach a jejich vliv na letectví jsou široce publikovány, protože se dotýkají mnoha lidí v mnoha zemích. Naopak já jsem si stejně četl o sněhu, který “zlikvidoval” dopravu v Německu, zatímco já jsem té pohromě unikl díky letadlu … s +- stejným časem odletu jako poslední vlak týmž směrem. A když naše letadlo přistávalo doma, ten vlak (stejně jako auta a busy) končil svoji cestu uprostřed polí – do cíle dorazil s cca 24 hodinovým zpožděním (dle tisku, protože to byla událost hodná zájmu).

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0 (from 0 votes)
  • Napsal Jiří Lojda, 21. 10. 2011 @ 7:57

    ARJ: Předně děkuji za komentář. Samozřejmě článek je zábavně podaný cestopis, nikoli reklama na vlakovou dopravu- dovedu si představit, že čtyřčlenná rodina z La Coruni asi poletí, přesto si myslím, že i přes svůj úsměvný charakter článek rovněž dokazuje “že to tím vlakem jde”. Samozřejmě je něco jiného cestovat takto z dovolené a mít trochu toho času, než jet třeba na nějaká jednání. Co se týče Vámi zmíněného přístupu drážního personálu – ano to vidím někdy jako problém- především jak už jsem napsal v jednom komentáři- co chcete dělat, když se nemůžete spolehnout na informaci někoho, kdo tam od podávání informací je!
    K tomu sopečnému prachu- ten citovaný komentář měl ukázat, že to tím vlakem může jít taky(nikoli že zítra přesednem všichni na vlak), a  článek ukazuje, jak by to mohlo vypadat(i s onou liknavostí personálu). Na druhou stranu si nemyslím, že tenhle článek je zajímavý jen pro “šotouše”, může být zajímavý pro všechny, kdo chtějí v tom životě něco zažít a řešit některé situace trochu neobvyklým způsobem. Když pominu strasti cesty, na které tady vzpomínám už s úsměvem a které k tomu cestování patří, měl jsem ze zpáteční cesty nejen díky výhledu nepochybně víc, než ti co letěli a o to mi šlo, když už jsem měl tu možnost!

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0 (from 0 votes)
  • Napsal arj, 24. 10. 2011 @ 16:39

    Re Jiří Lojda: Díky za odpověď. Já nepochybuji, že vlakem to jde, byť čím dál víc komplikovaněji.

    Jen ještě k větě může být zajímavý pro všechny, kdo chtějí v tom životě něco zažít a řešit některé situace trochu neobvyklým způsobem. Moje zkušenosti s generací mezi 20-35 (což je věk, do kterého zapadají i moje děti) jsou, že pokud “chtěji něco mimořádného zažít”, tak si koupí “lístek” na rogalo, paragliding či bunjee-jumping nebo aspoň permici na alpské vleky. Někteří si přitom i rozbijí hubu (doslova – prosím tedy toto slovo necenzurovat), ale mají tak svým kamarádům co vyprávět … ale lístek na vlak (aby k tomu rogalu dojeli) si nekoupí.

    Takže by mne zajímalo, zda dnešní mládež (fuj, to je ošklivý výraz) ještě vlastně jezdí vlakem na delší vzdálenost jinak z důvodu povinného dojíždění.

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: 0 (from 0 votes)
  • Napsal Jiří Lojda, 25. 10. 2011 @ 18:59

    ARJ: Tak když jde o povinné dojíždění, rozhoduje cena a tam vlak vyhraje(většinou). Jinak na cestování – těžko říct, člověk musí být asi trochu blázen(pro cestu z La Coruni určitě) a mít opravdu cestu tak trochu jako cíl, protože tady už cena opravdu pro vlak mnohdy nehovoří. Mě celé popsané dobrodružství vyšlo (i se započítáním cesty na letiště) skoro stejně jako letenka z Madridu a to díky tomu, že jsem asi už naposledy využil zlevněný Interrail(s kamarádem jsme s nadsázkou došli k závěru, že Seniorpasu se asi nedočkáme). Kdybych měl jet za plnou cenu, tak bych asi letěl. Ten vlak je bohužel cenou na delší vzdálenosti nekonkurenceschopný(myšleno pro cesty na západ). Hodně lidí v mém věku prostě vlak nenapadne, mají-li cestovat na takovéto vzdálenosti, přemýšlá nad busem, letadlem, vlak nezkoušejí a o interrailu(který dělá ten vlak konkurenceschopný) jich mnoho neslyšelo. Pamatuji si, jak jsem byl před lety na studijním měsíčním pobytu na univerzitě v Brémách, z Česka nás bylo 6, vlakem jsme přijeli 2, přitom to nebylo špatné spojení- z Prahy přímák do Hamburku a odtud hodinku IC. Zbytek přijel s přestupem přes Berlín…(o málo levněji). Jedna učastnice z Budapešti doletěla – přitom vlak, kterým jsme jel do Prahy, pokračoval do té= Budapešti taky…
    Co se týče výrazu “něco zažít” řekl bych, že cesta vlakem má spíše kulturní rozměr než že by šlo o adrenalin (i když občas dojde i na ten 🙂 ). Pokud chcete danou zemi poznat, pak vám ji nejlépe přiblíží vlak, chcete-li mít i při tranzitu pocit, že jste byl “pár hodin ve Francii” tak jinak než vlakem to nevidím. Vlakem cestuje v mém věku dost lidí(přes léto opravdu není problém potkat na některých relacích ve vlaku celý svět), ale ve srovnání s jinými druhy dopravy a jinými “zábavami” to už není nějaké výrazné porocento. Přitom je to docela škoda – interrail do 26-ti dělá tohle cestování opravdu zajímavým a to i cenou.

    VN:F [1.9.22_1171]
    Rating: +2 (from 2 votes)

Odkazy k příspěveku

RSS komentářů k tomuto příspěvku | Zpětný odkaz

Děkujeme za komentář

*