Hradecký okruh

Nanočástice jsou částice natolik malé, že dokáží proniknout i do buňky v těle. Jsou naprosto nezadržitelné žádnými rouškami, plynovými maskami ani jinými prostředky. V současné době se nejvíce mluví o tomto fenoménu v souvislosti lidmi záměrně vyráběnými nanočásticemi v oblasti elektroniky a zdravotnictví. O čem se mluví méně jsou nanočástice vznikající samovolně. Největším problémem nanočástic je fakt, že stále víme málo o jejich vlivu na lidské zdraví a jak už to nejen v dnešní době bývá, i to málo, co se zjistí se tají, pokud je to proti současným protěžovaným trendům.

Nejvíce je prozkoumán a medializován vliv nanočástic v elektronice a zdravotnictví, protože zde se ukazuje, že negativní vliv na lidské zdraví je malý. Jak je to ovšem u těch samovolně vznikajících? Samovolně nanočástice vznikají nejčastěji při velkých tlacích, kdy se uvolňují do okolí dvou navzájem na sebe působících materiálů.

V dopravě se nejčastěji jedná o vznik nanočástic v motorech. O tomto problému se dokonce i hovoří, protože to zkrátka je natolik velký problém, že to nejde utajit. I tak se o tom ví poměrně málo. Nebudeme tu řešit proč, ale mnohem více nanočástic produkují vznětové než benzínové motory. O těchto nanočásticích se i ví, že jsou pro zdraví veškerých živých tvorů škodlivé. Zvláště ve městech, kde je velká koncentrace aut se vznětovými motory, jsou emisní podmínky velmi špatné. Toto je hlavní důvod, proč se většina měst snaží ze svých center vytlačit kamiony. Protože se o tomto problému můžete dočíst leckdes, nebudu to tu více probírat.

O čem se nehovoří vůbec jsou jiné nanočástice vznikající v dopravě, které jsou mnohem více škodlivé. Kdysi jsem se seznámil se studií, o které se hovořilo velmi málo a velmi rychle byl tento problém zameten pod koberec. Na této studii byla nejzajímavější její logičnost a zřejmost. Zatímco v motorech vznikají nanočástice především kovů (stejně jako v interakci kolejnice/vlak), které jsou sice pro zdraví škodlivé, ale zdaleka ne tolik jako nanočástice uhlovodíků. Zatímco kovy (zejména železo) je v tělech živých organismů běžné a dokonce u železa, jehož nanočástice vznikají hlavně v železniční dopravě, i prospěšné, uhlovodíky rozhodně prospěšné organismu nejsou. Hlavní důvod je ten, že na v přírodě běžně dostupné železo si organismy zvykaly miliony let, uhlovodíky jsou fenoménem až moderní doby.

Dozajista by si i na uhlovodíky organismy časem zvykly (v extrémních prostředích jsou různé bakterie zvyklé už dávno), dnes ale tomu tak ještě není a uhlovodíky způsobují v organizmech velké škody (zejména alergie a rakoviny). Zvláště pak nanočástice díky své velikosti dokáží proniknout všude. V oné studii se hovořilo o nanočásticích vznikajících pod velkým tlakem v interakci pneumatika/asfalt. Zamysleli jste se někdy někdo, kam se ztrácí materiál z ojetých pneumatik? Ten nemizí, jen se přeměňuje v mikročástice, které pak poletují vzduchem. Pneumatiky jsou poměrně měkké a proto nevytvářejí nanočástice ale jen mikročástice. Ty nejsou zdaleka tak nebezpečné jako nanočástice (i když samozřejmě nebezpečné jsou). Asfalt už ovšem dostatečně tvrdý je, aby odolal běžným tlakům a při běžném provozu mikročástice neuvolňoval (nebo jen v malém množství). Ten uvolňuje až nanočástice pokud je vystaven velmi vysokým tlakům a tyto nanočástice už jsou velmi nebezpečné. Tak velký tlak na asfalt nedokáže vyvinout obyčejné „lehké“ auto. Těžké kamiony už ovšem ano. A přesně takové měření vyhodnocovala studie, o které mluvím. Výsledky studie si asi dokážete představit a tudíž i důvod, proč byla rychle zametena a více se o tomto fenoménu zarytě mlčí.

Related Images: