Stanice Candidplatz na U1

Tento článek je součástí série postupně vycházejících částí mé maturitní práce. Mnichov jsem rozdělil do dvou dílů.

Veřejná doprava[1]

Systém hromadné dopravy tvoří metro, tramvaje, autobusy a S-bahn. Metro čítá 6 linek se 100 stanicemi a 95 km tratí. Dvě linky se vždy prokládají ve stejné trati v centru. V přestupních stanicích jsou nástupiště různých tras hned vedle sebe a soupravy na sebe čekají. Do některých koncových úseků zajíždí jen každá druhá souprava. Původní plán byl postavit podpovrchovou tramvaj. Stavba metra byla zahájena v roce 1965 v souvislosti s olympiádou. Od roku 2000 bylo otevřeno 5 nových úseků s 10 stanicemi. Aktuálně rozestavěný úsek s jednou stanicí na západě má být otevřen v roce 2015. Před dalšími úseky metra dostaly přednost tramvajové tratě. Na následující roky je naplánováno zkracování intervalů a zvyšování kapacity.

Tramvajová síť čítá 75 km dvoukolejných tratí. Systém je původní, provozován bez přestávky od devatenáctého století. Nicméně v osmdesátých letech minulého století se ho dotkla drastická redukce. Počet tratí se snížil výrazně, asi o 50 km, a to především v okrajových čtvrtích a jižní části města. V roce 1991 byl konečně přijat plán na zlepšování systému. Přibyly nové nízkopodlažní tramvaje, tratě byly zrekonstruovány a dnes jsou v perfektním stavu. Dvě třetiny jsou na vlastním tělese. V roce 2003 byly téměř všechny světelné křižovatky na tramvajové síti vybaveny preferencí, což se projevilo zkrácením cestovních časů na všech linkách. Preference je důsledně zaváděna i u důležitých autobusových linek.

V plánu rozvoje tramvajové dopravy z roku 2004 je 6 nových tratí o délce asi 25 km. Z velké části se jedná o obnovení dříve zrušených tratí. Po některých zbyly nepoužívané koleje či alespoň travnaté pásy. V roce 2009 byla otevřena trať dlouhá 3 km. Na konci roku 2011 následovala další dlouhá 4 km. V únoru 2011 rozhodla městská rada dát přednost rozvoji tramvajových tratí před novými úseky metra. Především kvůli nižším nákladům a nízkým předpovědím počtu cestujících. Tramvaje se místo metra prodlouží na západě a jihu města. Do roku 2020 by se v západní části města měla postavit 9 km dlouhá tramvajová tangenta. Obvyklý interval linek je 10 minut. Postupně navyšují počty spojů, protože současné především ve špičce nestačí.

Stanice Georg-Brauchle-Ring. Zdroj prvních šesti obrázků v článku: Wikipedia.

Stanice tramvají a autobusů na přestupním uzlu Münchner Freiheit

Mapa tramvajové sítě. Jihozápad utrpěl největší ztráty tratí.

Příměstské vlaky S-bahnu se ve městě sjíždějí do společného úseku dlouhého 11 km, na kterém je 11 stanic.  Linky mají základní interval 20 minut, což dává průměrný interval 4 minuty na společném úseku.  Všechny linky se setkávají na Hlavním nádraží. Z něj vede téměř 4 km dlouhý tunel přímo pod centrem města. Stavěl se od roku 1966 a dokončen byl před olympiádou v roce 1972. Zároveň probíhala velká rekonstrukce železnic v regionu. Vlaky S-bahnu projíždějí z jedné strany města na druhou. Uvažuje se o druhém městském tunelu, protože první je kapacitně přesycený.

U stanic příměstského S-bahnu je dle údajů koordinátora veřejné dopravy MVV k dispozici 50 800 míst na kola, na kterých v roce 2010 v průměrný den stálo 55 100 kol[2]. MVV chce nabídku rozšiřovat a motivovat k využití kombinace kola a hromadné dopravy. V celé aglomeraci je 27 400 míst na parkovištích P+R. Z toho 7800 ve městě. Podle vytíženosti se ve městě platí 1 až 1,5 € za den či 8,5 až 17 € za měsíc¹⁹⁾. V aglomeraci jsou většinou zdarma.

Všechny druhy dopravy jsou integrovány v systému MVV. Společná jízdenka lze využít až do vzdálenosti 30 km od města. Město samotné je rozděleno na 4 zóny. Roční jízdenka pro vnitřní město stojí 438 €, pro celé město 630 €. Jednorázové jízdenky jsou drahé, dělí se podle zón a kvůli tomu je systém nepřehledný¹⁹⁾. Počet cestujících se dle statistiky MVG¹³⁾ daří zvyšovat (viz druhá tabulka).

Mapa S-bahnu.

Mercedes-Benz Citaro na regionální autobusové lince 222.

Nejen v okolí Mnichova mají dostatečnou a komfortní nabídku parkování kol u nádraží. Nedaleko Rotterdamu, Nizozemí.

Cyklistická doprava[3]

V roce 1996 bylo na kole vykonáno 6 % cest. Monatzeder, který je dodnes náměstkem primátora, tehdy vytyčil cíl dosáhnout 15 % v roce 2015. Postupně se zvyšovala slovní i finanční podpora cyklistické dopravy, cyklopruhů a kol přibývalo. V roce 2008 dosáhl podíl cest čísla 14 % a původní cíl zvýšili na 20 %.

Vedení města bere cyklistickou dopravu velmi vážně. Monatzeder vysvětluje: „osm až devět z deseti cest vykonaných v Mnichově je kratších než 6 km, což je pro kolo ideální vzdálenost.“Město každý rok investuje do cyklodopravy 4,5 mil. €, z čehož jde 1 mil. na kampaň, jejímž cílem je propagovat kolo jako dopravní prostředek a zvyšovat bezpečnost jejích uživatelů. Pan náměstek dále tvrdí, že ve svém městě sleduje podstatnou kulturní změnu. Mladí lidé dle něj dříve toužili především po automobilu, ale nyní právě oni nejčastěji jezdí na kole, veřejnou dopravou a auto si případně jen půjčují například prostřednictvím Car-sharingu¹⁵⁾.

Na magistrátu pracuje 11 lidí, kteří se na pěti různých odborech starají přímo o cyklistickou dopravu. Přibližně 50 % celé uliční sítě je doplněno o nějakou formu cyklopruhů a více než 30 % jednosměrných ulic mohou cyklisté projíždět v protisměru. V Mnichově a dalších šesti německých městech si lze půjčit kolo v systému Call a Bike, který provozují německé dráhy DB. Kola nejsou na rozdíl od většiny systémů pouličních půjčoven kol umístěna v hnízdech, ale jednotlivě. Služba je k dispozici především v oblasti uvnitř vnitřního městského okruhu¹⁶⁾.

Call a Bike - chytře a snadně z bodu A do bodu B.

Berlínský systém Call a Bike má kromě jednotlivě "opuštěných" kol i desítky stanovišť.

Related Images: