GAME OVER

Včera ráno mi zvonil budík před půl čtvrtou a já si říkal. „Ale ne, vždyť ještě musím dospat deficit z posledního víkendu.“ A tak začal příběh dne s ČD, dne s účtenkou z Lídlu a dne s Drážďanskou MHD. Doslova crossová jízda s karosou noční linky… (moment, musím roztočit rozbitý větráček na procesoru…) (…tak povedlo se) Doslova crossová jízda s karosou noční linky plzeňské MHD mi naznačila, že den se dostává do plných obrátek, já ale v plných obrátkách ještě z daleka nebyl.

Focení na eskalátoru. Aneb co chcete v pět ráno.

Přitom tou dobou se už ale na cestě z Prahy do Břeclavi, která začala o půlnoci mačkali v EuroNightu Metropol první čecháčci. Ranní rychlík do Prahy byl prázdný a vyhřátý. Já byl prázdný a hladový, tak jsem pozřel první středeční sousta, pak si pamatuji, že jsem se rozčílil nad tím, jak se staví 3. koridor na trati 170 no a nějaké ty další střípky, z chvilek, kdy jsem zrovna nesbíral hříbky… Z mého mykologického snu jsem se probudil v Praze, kde jsem na hlavním nádraží vynalezl focení na eskalátoru a tak jsem se chvilku bavil. Pak si pro nás z odstavného nádraží přijela lokomotiva 371 002 a vlak EC Johannes Brams. Perony byly našlapané, ale ve finále stálo jen pár lidí, kteří raději než být s někým v kupé stojí na chodbičce. Po poslouchání rodinných problémů spolucestujících a poslouchání snad ještě srdceryvnějších britských songů z těch mých 25 let starých, nových sluchátek jsem se najednou ocitl v Děčíně, kde jsem si musel koupit další jízdenku. Zázrak tištěný na pokladnách v Lídlu pro jistotu neplatil v příhraničí, protože při současné politické situaci by pak v našich luzích nikdo nezůstal.

V Děčíně jsme měli s kamarádem, který mě provázel (nebo já možná provázel jeho) hodinku na přestup. Asi deset minut před vypravením byl přistaven „orchestrion“, který nás měl odvézt do Bad Schandau. Při pohledu na to, že motorák už je dvě minuty přistavený a lidé stojí ve dveřích a i venku jsem si uvědomil, že jsem v Ústeckém Kraji a chci jet vlakem. Tudíž mám vzkaz pro pány radní. „Až zase příště napíšu na Dopravní Web, že se chystám jet někudy přes vaše území, tak posilte vlaky, spousta lidí mě chce vidět a já bych nerad šidil návštěvy ve vašem kraji proto, že se pak kvůli množství fanoušků nedostanu tam, kam potřebuju. Fanoušci (no dobře, byli to spíš cestující, ale proč si nedopřávat pocitu na vrcholu) se naštěstí ohleduplně poskládali, takový tetris to byl, ale vyšlo na mě místo při kterém jsem se

pojízdný tetris

sice nemohl držet, ale aspoň jsem stál na jedné noze. Taky mi došlo, proč se tomuhle motoráku někdo říká „krabička“. Naškatulkováno nás tam totiž bylo asi 150 plus jedno jízdní kolo. Stálo se na záchodě i mezi sedačkami, jen na stanoviště nás nikdo pustit nemohl, po zkušenostech s tím, že se posledně někdo pochlubil v Blesku. Poslední kdo se musel vejít byl průvodčí, takže ještě jedno dvě šťouchnutí a jelo se. Pozoruhodné bylo, že cestující, kteří spíše než účtenku z Lídlu měli slevu Regionet ELBE, spíše přistupovali, než vystupovali. První hromadný výstup jsem zaznamenal až ve stanici Schöna, tedy naproti Hřensku. V tunelech byla romantická tma, při které se pravidelně ozval polibek a facka, neměl totiž ani kdo rozsvítit. Pohledná slečna, která stála opodál nadávala, že je tma a jeden jeden o patnáct let starší trempík se jal slečnu, která asi nikdy neseděla u táboráku utěšit. Hloupé fráze se linuly z jeho úst, ale já jsem si ani nemohl nasadit sluchátka. Poslouchal jsem, slečna odolávala, celkem úspěšně, i když trempík se nedal a tahal z ní informace o

drážďanský S-Bahn

škole o řidičáku a dalších podstatných věcech. V Bad Schandau se ten náš pojízdný tetris rozprostřel do připravené soupravy linky S1 drážďanské příměstské dopravy. Ta měla čtyři čisté doupatrové vozy s příjemným interiérem. Díky tomu, že vlak nebyl plný jsem mohl koukat z okna a kochat se krásnou přírodou a přemýšlet, kdy si tam udělám výlet. (Vzkaz pro fanoušky: i kdybych tam jel, tak to radši na internet nedám, protože tam zase pojedu vlakem a rád bych byl v přírodě sám)

Drážďany byly podrážděny druhou světovou válkou a tak je to urbanisticky šíleně

T4D, cíl naší cesty

nesourodé město. Městská doprava na mě působila organizovaná téměř po všech stránkách. Poslední vozy T4, které jsou v Čechách „nadčasové“ působily jako chudí příbuzní, kteří by měly zajišťovat provoz na linkách pro sociálně slabé. Chtěli jsme je zachytit, což se nám podařilo a s myšlenkou na další level pojízdného tetrisu jsme odjížděli S-bahnem do Bad Schandau. Tam na nás ale čekal brejlovec s čtyřvozovou soupravou, kam se frekvence pěkně rozprostřela. V Praze k nám přistoupili kamarádi, kteří přijeli zpožděným a narvaným IC Bohemia, ve kterém byl nával účtenkářů a snad již v Ostravě na Svinově někteří zůstávali na chodbičce. Povídali jsme si o dalších zážitcích ze svátečního dne, já si mimo jiné vzpomněl, jak jsme nastoupili ráno do vozu Bmz, který měl spuštěnou klimatizaci. A už vím proč… chce to chladnou hlavu!

Domů jsem přišel dnes ve čtvrt na jednu a ráno, když jsem jízdenku vyhazoval, říkal jsem si, že by bylo trefné LídlNETu zazpívat pár veršů z písničky Za všechno může čas.

Odešel jednoho rána, vzpomínky ty s sebou vzal. Chyběla jen slavobrána a vůbec nikdo neplakal…

Related Images: