Vykolejený vlak u Mariánských Lázní

28.7. se u Mariánských Lázní stala další z mnoha železničních nehod dnešní doby. Tahle nehoda patřila jednoznačně mezi ty největší. Jelikož nejsem dopravce ale „pouhý“ speditér, nemám přístup k podrobným statistikám, které navíc české úřady velmi nerady prozrazují a tak tento článek nebude o přesných faktech, ale spíš jen úvaha k zamyšlení.

Když jsem na dráze začínal, hlavní důraz byl kladen na to, aby provoz nebyl přerušen a tomu se vše podřizovalo. Znamenalo to mimo jiné i minimalizace nehod. Na rozdíl od dneška, tehdy se braly v úvahu zejména zkušenosti. Dnes jsou hlavní modlou předpisy. Jaký je v tom rozdíl? Zcela zásadní. Zatímco zkušenosti pramení ze skutečných situací a skládají se z vědomostí mnoha lidí, předpisy jsou zpravidla výplodem jednoho konkrétního člověka. Nechci žádného konkrétního člověka dehonestovat. Ale i kdyby takový předpisář byl nejchytřejším člověkem na světě, nikdy nemá šanci předčít zkušenosti desítek či stovek byť mnohem hloupějších lidí. Dříve se předpisy tak často neměnily jako dnes. Prostě se počítalo s tím, že nejsou dokonalé a vědělo se, že se dokonalými nemohou nikdy stát. Ve skutečnosti totiž dochází k milionům různých případů, které ani při nejlepší snaze nemohou předpisy nikdy všechny řešit. A tak hlavním způsobem řešení byly zkušenosti starších pracovníků. Proto se v té době rozlišovali pracovníci s malými a velkými zkušenostmi. A byly podle toho také hodnoceni. Dnes panuje názor, že se do předpisů musí vše zanést a  předpisy jsou naprostou modlou a při jakémkoli problému se řeší jen jestli někdo nepochybil vůči předpisům. Laicky se tomuto přístupu říká alibistický.

Likvidace nehody u Mariánských Lání

Jaké to má důsledky?

Dřív platila jakási kolektivní vina. Když se stal problém, neřešilo se jen jestli mají všichni zúčastnění platnou znalost všech příslušných předpisů (to se bralo jako samozřejmost) a dokonce nestačilo ani to, kdo je viníkem onoho problému. Řešilo se i to, jestli měl někdo možnost tomu problému zabránit a pokud ano a neudělal to, stal se automaticky spoluviníkem. To mělo za následek, že každý nádražák si dával pozor nejen na své chyby, ale i na chyby svých kolegů. Díky tomu byl počet nehod na počet vlaků velmi nízký. Na rozdíl od dneška, kde si každý hledí svého a někdy ani to ne, protože i když nějakou nehodu způsobí, přesto za ni nemusí nést následky, pokud má podle předpisů vše v pořádku. 

Vzpomínám si, jak nám na konci každého pravidelného školení říkali o nehodách, které se od posledního školení staly, abychom si z nich vzali poučení. To bylo velmi účinné, protože jsme věděli, čeho si máme všímat a tím předcházet potížím. Dnes se pravidelná školení omezila na minimum a v rámci šetření nákladů jsou drážní pracovníci nuceni se vzdělávat sami na internetu. Jak a z čeho se dnes mají nádražáci poučit z chyb?

Když si spočtu počet nehod, o kterých nám říkali, bylo jich mnohem méně, než o kterých se dnes dovídám z médií. A to v médiích zdaleka nejsou všechny nehody, jen ty mediálně zajímavé a těch je výrazná menšina. Laickými počty si tak dokážu představit, že dnes se počet nehod na jeden vlak oproti dřívějšku zvýšil exponenciálně. Nejen že je mnohem více nehod, ale i jezdí mnohem méně vlaků nežli dříve. Můj velký sen je vrátit železnici zpět její význam a výkony. Ale děsí mě hrůza při představě, jaká apokalypsa by nastala, kdyby se dnešní přístup nezměnil. Dokáže si někdo představit desetkrát víc vlaků na kolejích a s tím desetkrát více nehod?

 Abyste si udělali představu o čem píšu, povím vám konkrétní příklad z mých začátků na dráze. Začínal jsem jako posunovač a sunuli jsme s posunem ze 13. koleje. Signalista nám řekl do vysílačky, že ze 13. je postaveno, ale ve skutečnosti omylem postavil z 15. koleje. Já jsem si toho všiml příliš pozdě a už jsem nestihl před výkolejkou zastavit a došlo k vykolejení první nápravy. Jelikož kolo bylo přímo ve výkolejce, nebylo možné nakolejit vůz pomocí bačkor, což se tehdy běžně dělalo. Nezbývalo než se prásknout, že jsme vykolejili. Přišel přednosta, všechny nás seřval na jednu hromadu, ale začal konat. Povolal ze SNV jeřáb, kterým jsme vůz nakolejili, vozmistr ho prohlédl, aby vyloučil nějaké poškození a jelo se dál. Zdržení ani ne hodina. V hospodě jsme se pak sešli, signalista to všem zaplatil, dostal přiléhavou přezdívku a měl celodrážní ostudu. Škoda 200 Kč za ohnutou tyč u výkolejky

Nikdy více se už nikomu nic podobného nestalo. Jak by se to řešilo dnes? Nahlásilo by se vykolejení, přijela by drážní inspekce a mnoho dalších chytráků, mnoho hodin by se to vyšetřovalo, nakonec by se zavolali hasiči, kteří by přijeli až by měli čas a do té doby by doprava půl dne stála. Škoda mnoho desítek tisíc korun plus NAD a zdržení nákladních vlaků. Signalista by se z toho vyzul, pokud by žádný předpis neporušil a nikdo by mu nedokázal, že ve vysílačce neslyšel, že to má postavit z 15. koleje. Posunovači by zase nikdo nedokázal, že neslyšel, že je postaveno ze 13. koleje. Nikdo by si z toho žádné ponaučení nevzal, protože by to nikdo neodnesl a příště by se totéž stalo znovu. Díky tomu, že dnes se výměnová a výkolejková návěstidla demontují, není ani nikdo povinen sledovat, kam je to ve skutečnosti postaveno.

Vykolejený vlak

Nemohu se zbavit dojmu, že dnes se dělá všechno proto, aby nehod na železnici bylo co nejvíc. Moře neustále se měnících předpisů, které se musí zaměstnanci učit sami, přinášejí chaos a neznalost, co v krizových situacích dělat a jak jim předcházet. Šetření na nepravých místech (např neexistence výhybkových návěstidel) způsobuje, že účastníci provozu nemají přehled o tom, co se v kolejišti děje. Není kladen důraz na to, aby pracovníci, pohybující se v kolejišti byli dostatečně proškoleni. Stačí jen pouhá znalost předpisů, aby byl úřední šiml spokojen. Dřív se školitelé rekrutovali především z ostřílených provozních pracovníků, kteří ke stáru ztratili zdravotní způsobilost. Dnes školí externí firmy, u kterých se nijak nelpí na praktických zkušenostech školitelů. Mladí a nově nastoupivší na dráhu nemají kde získat dostatek praktických zkušenosti, protože se doba povinného zácviku výrazně snížila. Obzvlášť slabé je to u strojvedoucích.
Znám důvody proč tomu tak je: nejsou lidi a hlavně jde o peníze.

A tak se ptám: nestojí ty nehody a jejich následky víc peněz, než se ušetří snížením nároků na praxi?

Related Images: