Můj čas ...

Začala ta opravdová zima – napadl sníh. Pro někoho poetická věc. Sníh padá za oknem, já jsem doma, připravuji se na vánoce… Pro ty co jedou na silnicích ale jeden ze stresových faktorů. Kdy se octnu v koloně? Pojedu po silnici nebo po kluzišti?

Když někam odjíždíme, přejeme si „Šťastnou cestu!“ nikoho ale už nenapadne, že šťastná cesta není ta, která bude probíhat celou dobu s úsměvem, bez silniční zácpy nebo ujetého přípoje. Šťastná cesta je v první řadě ta, kdy dojedou všichni zúčastnění na její druhý konec v pořádku.

Napadl sníh a my jsme měli bouračku. Přesto to byla šťastná cesta, všichni jsme dojeli domů s několika hodinami zpoždění. A to celé je důvod k zamyšlení… Proč jsme volili pro naší cestu auto i když bylo dopředu jasné, že přijde sníh?

Když jsem se nedávno rodiči nechal přemluvit, ať si ten řidičák udělám, kývnul jsem, ale po celou dobu autoškoly jsem všem kamarádům tvrdil, že ho vlastně nepotřebuju. Žiji v Plzni, městě s dobrým dopravním spojením, vlastně řidičák bude pro mě jen takové nové slovo do životopisu a taky ten sichr pro rodiče, že když se někomu doma zdravotně přitíží, bude doma ještě někdo, kdo bude schopen toho člověka odvézt. V autoškole jsem si také uvědomil, že řídit auto je zodpovědnější a křehčí záležitost než bych čekal. Mám ponětí co je to řídit tramvaj, mám ponětí co je to řídit vlak, ale auto? Řídí to každý, tak na tom přece nic nebude… Jenže to ono nic, co na tom nebude, je jen odpovědnost za počty lidí. Co je to mít v rukou život maximálně čtyř spolucestujících, když strojvedoucí veze stovky lidí… Jenže takhle by se přemýšlet nemělo. Ono se to totiž dá všechno sečíst, a pak jasně vychází, kde končí předčasně cesta jakého počtu lidí. Když koukám na schvalovací procesy různých kolejových vozidel, jsou všechny tak přísné, že se pak trochu divím, jak může jezdit tolik aut a autobusů?

Kamarád pořádá výlety autem. Propagaci dělá trochu z recese, ale ve výčtu kladů cesty autem bezpečnost nehledejte.

Levné, výhodné, nejrychlejší, komfortní, tato slova se na nás chrlí nejen ve spojení s dopravou ze všech stran. Vezměme si třeba pomyslný srovnávací billboard. Jezdím pravidelně z Plzně do Jihlavy. Vlak tuto trasu urazí za 4,5 hodiny. Autobusem se dá cesta zvládnout za 3,5 hodiny a nějakou tu minutu. Když člověk vezme auto, dorazí na místo za 2,5 hodiny. Všichni stále více myslíme na peníze a automobil bude vyhrávat i v tomto druhém parametru. Pohonné hmoty stále podražují, ale když si do auta vezmu několik kamarádů, kteří jezdí stejnou trasu pravidelně jako já, můžu jet i levněji. Jenže já jet nechci a tak nejezdím.

Bohužel nastávají situace, kdy se k faktorům rychlosti a ceny přidá ještě otázka dopravního spojení, aneb jedu za někým na návštěvu. Když vyjedeme z domova prvním spojem brzy ráno, budeme tam kolem poledního. Dáme oběd a po chvilce posezení s kávičkou můžeme ve tři hodiny zase odjet vlakem domů. Celá cesta nás vyjde na spoustu peněz, dotyčného uvidíme jen pár chvil a to ještě bůh ví jestli… železnice si se spolehlivostí často servítky nebere. Kdyby nám ujel jediný přípoj, uvidíme se s kamarádem hodinu. Ne, toto ne… Raději vezmu auto a vyrazíme až se rozumně vyspím. Přijedeme tam ve stejnou dobu, kdy by přijížděl ten vlak, zůstaneme na oběd, odpoledne stihneme i procházku po okolí a večer domů… Tak abychom šli v rozumnou dobu spát. Navíc mu vezmu i ten náš starý stůl co se mu líbil a nebudeme muset řešit poštu… Na to všechno ale stejně můžete namítnout, že jsme se měli zdržet přes noc a jet zpátky až druhý den. Jenže v dnešní uspěchané době má tuhle možnost málokdo a jsou lidé, kteří jsou na domov nějak vázáni. Musí tam třeba o někoho pečovat, nebo prostě mají další den jiný program… Prostě ať chceme nebo ne, někdy to auto vzít musíme. Je jedno, jestli naše nebo spolu s kamarádem. A ta situace, kdy všechny alternativy těžce prohrávaly, byla zrovna včera, když sněžilo a my jsme se sklouzli do svodidla. Ten pocit dlouhých vteřin na sedadle spolujezdce byl velmi zvláštní. Jenže o to horší a zvláštnější je vědět, že tenhle pocit můžu mít docela klidně znovu, protože u nás se dlouhodobě investuje a zvýhodňuje hlavně jeden druh dopravy. Vytoužená železnice to rozhodně není.

Poslední a první vlaky se ruší, protože s nimi prý nikdo nejezdí a rychlíková spojení vedoucí mimo Prahu se omezují. Na koridorech se místo rychlostí zvyšuje počet protihlukových stěn a oblouků „vyžehlených“ tak, aby se při příští rekonstrukci mohl udělat ještě další nový násep na ještě vyšší rychlost – rozuměj, aby byl prostor pro další nákladnou investici – musíme přeci pokrok trochu přibrzdit, aby byla rezerva pro případ, že se jednou zastaví. Když to vezmeme z druhé strany, silniční obchvat má už spousta obcí, dálniční síť tvoří poměrně funkční páteř (já vím, až na trasu Praha – Ostrava) a staví se pořád dál. A pak jsou tu ty nákladové položky jednotlivých druhů doprav, které někdy započítáme a jindy ne. Aneb to naše auto stojí před domem v průměru pět ze sedmi dnů v týdnu. Stojí tam vlastně zdarma, když se u nás neplatí parkovné? To záleží na tom, jak umíme a chceme sčítat, násobit a dělit.

A ještě na úplný závěr. Já vím, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Proto uvědoměle říkám, že řízení nezvládl řidič nikoliv investiční plán v oblasti dopravy a děkuji Bohu za to, že jsme měli šťastnou cestu.