4 938 přečtení
Zář 01 2009

Živá nádraží?

Tento příspěvek je 2. částí z 6 článků Otázky železniční sítě
Králův Dvůr

Kdysi útulná nádražní hala

Jak cestuji po naší vlasti, stále více si vybavuji vzpomínky na dětství. S dědou jsme chodili na nádraží „koukat se na mašinky“, tu tam jsme někoho potkali, děda poklábosil o starých známých, všude živo, poměrně čisto, okna přetékala květinami, v čekárně bylo útulno a čisto, takže staré prvorepublikové thonetky nejen nikoho neurážely, ale tak nějak k tomu prostředí patřily. Na stěně nezbytný realistický obraz Pece pod Sněžkou s lyžaři ve větrovkách a šponovkách a na peróně nechyběla nádražní kočka Mína s koťaty. Na závěr naší rituální cesty jsme si dali párek v nádražní hospůdce a děda si navíc poručil takovou tu zrzavou, odporně hořkou vodu, s bílou pěnou. Jo, to byly časy.

Pak jsem jednou uslyšel pro mne velice jímavou písničku v podání mimo jiné Michala Tučného, kde znělo, že na perón vstupuje mráz a hic a též, že kdo by sem taky jel, když tady vítr trávu sel. No jo, lokálka, zapadlá lokálka, říkal jsem si kdysi.

Zavřená hospoda

Zavřená hospoda

Ale léta běží vážení. Uběhlo snad nějakých třicet let od doby, kterou jsem popisoval. Děda někde nahoře řídí svou nebeskou mašinu a já sedím na lavičce nádraží, kdysi honosně zvané uzlová železniční stanice. Přichází sudá hodina, desátá minuta. Rozeznívá se, v železničním slangu zvaná plechová huba, tedy automatické hlášení. „Na kolej tu a tu přijede vlak, nevstupujte do kolejiště, dokud vlak nezastaví,“ nabádá. Zaskřípou brzdy, přijedou stejné vozy, jako před těmi třiceti lety, jen mají trochu jiné barvy, jiná loga a je jich méně. Vystoupí několik jedinců, shromáždí se na peróně. Za chvíli opět hlášení, opět vlak, tentokráte z jiné strany. Některé čekající pohltí, jiné vyvrhne.
Ostrý hvizd píšťalky, oba vlaky se rozjíždí, žádný usměvavý výpravčí, žádné květiny, žádná čekárna, jen studená plesnivá zchátralá budova. Dvě hodiny bude klid, na peronu nikdo, nikdo sem nemá důvod jít, nikdo nemá důvod se tu zdržovat více, než je třeba.

Čekej si na děšti obtížný tvore

Čekej si na děšti obtížný tvore

Dříve bylo nádraží chloubou města, mnozí si zde dávali sraz, asi tak, jak to dodnes činí Pražané „pod ocasem“ na Václaváku. Měli-li více času, zašli na pivko, koupili noviny, poklábosili. Dokonce si tu v místní malé samoobsluze mohli i něco nakoupit. Jenže dnes je tomu jinak, dnes je nádraží špinavým vředem jinak výstavného města. Zajde sem jen opravdu ten, kdo musí. Už i bezdomovci raději odešli. Okna zazděná, všude jen špína a padající omítku často drží jen vrstvy barev po sprejerech. Vlaky jezdí v otrockém a málo komu vyhovujícímu taktu po dvou hodinách, vše bylo zoptimalizováno, reorganizováno a redislokováno, jen se nějak pozapomnělo na člověka, kterému by to všechno mělo sloužit. Opět se v mé hlavě vynoří dávná písnička „Na perón vstupuje mráz a hic.“ Jestli pak si také uvědomíme, že pak logicky dojde na slova „Kdo by sem taky jel, tady vítr trávu sel“, a to i přesto, že jde třeba o třicetitisícové město?

Že jsem psal zrovna o vašem nádraží, ve vašem městě? Myslíte?

VN:F [1.9.22_1171]
Rating: 5.0/5 (4 votes cast)
Živá nádraží?, 5.0 out of 5 based on 4 ratings
Share


Autor:


Leave a Reply

4 komentáře

Zatím zde nejsou vloženy žádné komentáře.

RSS komentářů k tomuto příspěvku | Zpětný odkaz

Děkujeme za komentář

*