Symbol zařízení nebo prostoru pro zrakově postižené osoby

Ve čtvrtek 17. září 2009 uspořádala brněnská Knihovna Jiřího Mahena v rámci Evropského týdne mobility stejnojmennou besedu se zástupci a klienty Klubu přátel červenobílé hole. Červenobílá hůl, přesněji řečeno bílá hůl s červenými pruhy, identifikuje lidi s kombinovaným postižením sluchu a zraku. Za ostudného nezájmu brněnské veřejnosti (byli jsme tam dva) se hovořilo o problémech lidí se zrakovým, sluchovým a kombinovaným postižením při cestování veřejnou dopravou.

Nevidomí mají tu smůlu, že jsou menšinou ve společnosti, která vše uspořádala způsobem, který je vnímatelný nejlépe zrakem. My zdraví bereme řadu věcí, které nás obklopují, jako samozřejmost, a proto nás vůbec nenapadne, že taková banalita, jakou je třeba vstup na eskalátor, by mohla někomu způsobovat problémy. Proto jsem rád, že se mi dostalo možnosti seznámit se s jiným vnímáním světa. Jelikož se navíc jedná o téma, které – aspoň jak se mi jeví – není příliš medializováno, rozhodl jsem se o tyto poznatky podělit s těmi, kteří uvedenou besedu navštívit nemohli.

Zastávky

Co se stavební úpravy zastávek MHD týče, tak postupně snižujeme náskok západní Evropy. Některá opatření jsou však dvousečná: snížení hrany obrubníku na přechodech pro chodce pro bezproblémový přejezd vozíčkáře zhoršuje orientaci nevidomému. Ani vodící drážky, popř. dlaždice s nášlapným reliéfem nejsou nejspolehlivějším řešením, neboť v zimě zapadnou sněhem. Další problémy způsobují eskalátory (nejen) v metru: sluchem lze jen obtížně rozpoznat, jakou se pohybují rychlostí a zda vůbec fungují. Slabozrakým pak činí problémy světelné podmínky v interiérech stanic a nádražních budov: ty jsou buď ponořeny do šera, nebo jsou naopak přesvětleny se spoustou lesklých ploch (bylo zmíněno pražské Hlavní nádraží).

Informace

Nelze popřít, že pro zlepšení informovanosti cestujících se udělalo v posledních letech mnoho. Kompetentní pracovníci se tím však nesmí nechat ukolébat, protože jak slepí, tak hluší se stále potýkají s některými problémy a některé z nich lze poměrně snadno odstranit.

Někde jsou již k dispozici informace i v Braillově písmu, ale všichni nevidomí ho nedovedou s jistotou přečíst, a to zvláště v takových případech, kdy je ona deska instalována vzhůru nohama (sic!). Ani akustické informační systémy se nesmí přeceňovat. Např. hlášení vně vozidla MHD často není pro hluk na ulici slyšet. Stejně tak hlášení o změně nástupiště (oblíbené v Brně), o zpoždění, náhradní autobusové dopravě aj. je potřeba sdělovat také formou visuální, protože lidé s horším sluchem takovou informaci nemusí vůbec zaregistrovat. Ono stačí, když zrovna dobržďuje souprava a to pak neslyší vůbec nikdo…

Hluší umí celkem dobře odezírat ze rtů, a proto by přepážky pokladen neměly mít neprůhledná skla, popř. by pracovníci za nimi neměli sedět „potmě“. Lidé, kteří jsou hluší již od narození, nemají moc rozvinutou slovní zásobu, zvláště co se různých módních výrazů a slangu týče. A tak změna označení a zažitých pojmů je snadno zmate, např. Pokladna → Základní odbavení, Komplexní odbavení, …

Cestování MHD

Velký problém u nás představuje roztříštěnost vozového parku. Různé typy vozidel mají rozdílný počet a šířku dveří, jiný počet schodů a uspořádání interiéru (rozmístění sedadel, záchytných madel aj.). Dobrá konvence – zastavování vozidel u označníku – vzala v Praze za své po zavedení tramvají 14T do provozu. U metra si musí nevidomí dávat pozor, aby místo do dveří nevlezli do škvíry mezi vagony. Nepříjemná a nebezpečná je okamžitá a prudká akcelerace vozidel všech trakcí při odjezdu ze zastávky, protože hendikepovaní potřebují trochu více času na to, aby se mohli posadit.

Cestování vlakem

Při cestách vlakem mají nejvíce potíží s nastupováním a vystupováním: dveře bývají úzké a schody vysoké. Při vystupování navíc nevidomí ani netuší, na kterou stranu soupravy se vlastně vystupuje. Skočit do vlaku a vyskočit z něj dělá problémy i vodícím psům, kteří se bojí. Průvodčí sice na začátku přepravy slíbí nevidomému pomoci s vystupováním, ve víru dalších povinností však na něj často zapomenou. Jeden zcestovalý nevidomí při této příležitosti vzpomenul např. švýcarskou realitu, kde asistenční služba – narozdíl od té české – opravdu funguje.

Závěr

Veřejná městská doprava – zvláště ve větších městech – je na tom lépe, než doprava regionální, hlavně autobusová. Byla zmíněna neochota českých řidičů autobusů a špatná vybavenost audiovisuálními informačními systémy (jak nevidomí, tak i neslyšící např. nepoznají, ve které dědině se zrovna nachází, a jsou odkázáni na ochotu spolucestujících). Jak ale sami hendikepovaní řekli, všechna ta technická opatření (informační systémy, vodící drážky, akustické majáčky atd.) jsou sice chvályhodná, jejich nejlepším pomocníkem však stále zůstává člověk.

Zajímavé odkazy

• Tyfloset společnosti Apex (Powerpointová prezentace)
• Tyflomapy sítě linek MHD (úplně dole)
• Tyfloservis, o.p.s.
• Tyflocentrum, o.p.s.
• Sjednocená organizace nevidomých a slabozrakých ČR

Poznámka k účasti: Beseda mohla být určitě lépe propagována, i tak mě ale brněnští fanoušci MHD zklamali. Mylně jsem se domníval, že by je toto téma mohlo zajímat. Už se tomu ale nedivím. Když si pročtete tzv. diskusní fóra o MHD, zjistíte, že se raději zabývají změnou barvy evidenčních čísel na autobusech ze žluté na bílou. To má totiž na kvalitu veřejné městské dopravy asi největší vliv…